Od května 1971 má letiště Mnichov-Riem vylepšené radioelektrické a optické přistávací pomůcky, které umožňují přistání za špatného počasí po operační úrovni II. To znamená: Přistání je stále možné s alespoň 30 metry základny oblačnosti a viditelností 400 metrů. Tyto hodnoty jsou přesně poloviční ve srovnání s provozní úrovní I, podle níž jsou přistání povolena při minimálně 60 metrech základny oblačnosti a viditelnosti 800 metrů. Kromě Mnichova jsou v těchto dnech schválena pro provozní stupeň II také letiště v Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Hannoveru, Düsseldorfu a Norimberku. Mnohá letiště však nejsou spokojena s nízkými minimálními podmínkami provozní úrovně II: na celém světě se vyvíjí úsilí o získání povolení pro provozní úrovně III a a III b. Zatímco provozní úroveň III a stále vyžaduje viditelnost 200 metrů, pro přistání podle úrovně III b je vyžadována viditelnost pouze 50 metrů. Ale to není vše: Již dnes je jisté, že koncem tohoto vývoje bude plně automatické přistání.

Přistání i za velmi špatných povětrnostních podmínek – to znamená další zvýšení pravidelnosti v leteckém provozu.

To je zcela zřejmé, když se zamyslíte nad tím, že letadla nemusí letět na náhradní letiště, a to ani při nízké oblačnosti a sebemenší viditelnosti, ale mohou podle plánu přistát v cílové destinaci. Cestující, kteří si let z Hamburku do Mnichova naplánovali tak, aby do bavorské metropole přiletěli v 16 hodin, se tedy mohou spolehnout na to, že i přes ty nejnepříznivější povětrnostní podmínky dorazí v tuto chvíli. Přistání na náhradním letišti, nepohodlná doprava do cíle, ztráta času s tím spojená, zmeškané schůzky - to vše je zbytečným díky možnosti přistát i za špatného počasí.

Co jsou rádiové elektrické a optické přistávací pomůcky?

Nejprve radioelektrické přistávací pomůcky, přístrojový přistávací systém. Skládá se z vysílače přistávacího kurzu, vysílače sestupového sklonu a dvou značkovacích vysílačů umístěných v určité vzdálenosti od dotykové plochy dráhy. Během přiblížení na přistání dostává pilot přesné informace o přistávacím kurzu, který má být pozorován, o stanoveném snížení letové výšky a – při přeletu nad vysílačem – o vzdálenosti od dráhy prostřednictvím příslušných zobrazovacích zařízení v letadle. Tato zařízení mu umožňují létat do oblasti dotykové zóny ranveje s největší přesností, a to i za špatné viditelnosti. Optickými přistávacími pomůckami je třeba rozumět soustavu osvětlovacích soustav, tj. velké množství různě barevných světlometů uspořádaných v určitém uspořádání. Osvětlovací systémy, které doplňují radioelektrické přistávací prostředky, ukazují pilotovi polohu dráhy. I za špatné viditelnosti rozpozná na velkou vzdálenost, jak probíhá základní čára přiblížení - tedy prodloužená středová čára dráhy. Dále mu ukazují začátek dotykové zóny, středovou a boční hranici dráhy a délku dostupné délky přistání. Díky osvětlovacím systémům se pilot mnohem lépe a snadněji orientuje na střed dráhy.